Byla polovina listopadu 2018 a ten den jsme měli společně i s mou maminkou v plánu zajet se podívat na další z vybraných nemovitostí. Počasí bylo na výlet jako stvořené, podzimně zbarvené listí se třpytilo v měkčeném slunečním světle a bylo příjemné teplo. Všechny mé myšlenky ale směřovaly k jiné samotě, než kam jsme měli namířeno. Objevila jsem ji před týdnem. Když tam ale Zbyněk hned zavolal, makléř mu řekl, že se tam podívat můžeme, že je volně přístupná, ale že již mají vážného zájemce. Přesto mi to nedalo a navrhla jsem Zbyňkovi, že bych ji ráda viděla naživo. A tak jsme se místo na sever vydali na jih.
Vždycky jsem si přála velký dům, ale tohle předčilo všechny mé představy, z fotek si o domě nešlo udělat úplně představu, ale naživo byl fantastický. Spousta a spousta místností, schody do podkroví i do sklepení, střecha posetá drobnými vikýři a srdcem celého domu byla obrovská místnost s vysokým stropem, dřevěným obložením a masivním krbem. Skrze osmery prosklené dveře byl pohádkový pohled do dvora. TOHLE byl domov. V hlavě se mi bila myšlenka, že přesně sem patřím a tady chci spolu se Zbyňkem zestárnout, s myšlenkou, že tohle místo kupuje někdo jiný. U žádného z předešlých domů jsem ani z části nepocítila tak silný pocit a jistotu, že je to to pravé místo. Sedli jsme si zpátky do auta a nedokázala jsem odjet, bylo mi hrozně. Tehdy jsem opravdu nerada telefonovala, ale nechala jsem si vytočit číslo na makléře, a byla jsem rozhodnutá, že i kdyby tu bylo deset zájemců, nemůžeme se vzdát tak snadno. Po představení se jsem řekla něco v tom smyslu, že jsme právě teď na usedlosti v Rakově a že to kupujeme. Makléř k překvapení nás všech odpověděl, že předchozí zájemce nedosáhl na hypotéku a usedlost je k dispozici. Domluvili jsme nejbližší termín schůzky, kdy měl být makléř v kanceláři, abychom podepsali rezervaci. A tento 5 minutový telefonát, který změnil koloběh věcí, byl jednoznačným znamením, že jdeme správnou cestou.